Rozhovor s Kristi o respektující výchově a jejím kmeni

Rozhovor s Kristi o respektujícím rodičovství a jejím pohledu na unschooling

Tento týden se na Instagramu věnuji tématu unschoolingu a respektující výchovy, které vás hodně zajímají. 

Spojila jsem tedy své síly s Kristi, která je milovnice zvířat, přírody, dětských duší a lidského přístupu. Je propagátorkou nošení dětí, bosé chůze, cestování s dětmi, sebeřízeného vzdělávání a ohleduplnějšího způsobu života.

Aktuálně se nejvíc věnuje projektu Plánovacího kalendáře pro děti a respektující výchově na instagramu  @kristi_iluzen. Píše blog V městské džungli a natáčí rozhovory s rodiči o výchově k etickému veganství Máma maso nemele.

 Návrh bez názvu (1)

 Kristina Typovská

Celý tenhle rozhovor mi dával velký smysl a doufám, že i vás, stejně jako mě, bude inspirovat k zamyšlení a prací se zažitými vzorci chování. 

 

Proč jste se pro respektující výchovu doma rozhodli a z čeho to vycházelo?

Začalo to narozením prvorozené dcery. V těhotenství jsem sháněla nosítko pro miminko a hledala jsem informace o ergonomickém nošení dětí. K tématu kontaktního rodičovství jsem objevila i koncept respektující výchovy.

Těhotenství, porod a rodičovství je pro ženu obrovská transformace a příležitost nahlédnout do svého nitra, opečovat své vnitřní dítě a zpracovat si své strachy nebo dávno pohřbená traumata. Baví mě růst a vzdělávat se v tématech, která mě zajímají. Partnerovi to všechno dává taky smysl, takže si nemusím nic ohledně výchovy a životního stylu prosazovat. Jsme na stejné vlně.

Moje minulé já, které ještě nemělo děti, by jistojistě vychovávalo děti klasickou autoritativní mocenskou výchovou. Myslela jsem si, že tato výchova je potřeba. Jak jinak by se dítě naučilo, co je potřeba? Dnes se tomu směju.

Jsme lidi, umíme mluvit, vysvětlovat a u dětí je opakování matka moudrosti. Trpělivost je základ rodičovství. Je v pořádku dítě fyzicky zastavit, aby třeba nevběhlo do silnice nebo někomu neubližovalo, ale to, že mu potom dáme na zadek, je jen z našich nezvládnutých emocí a to už v pořádku není.

Fyzické i psychické tresty jsou jen neschopnost rodiče tu situaci řešit jinak. Jak můžeme chtít po dětech, aby nedělaly věci, které sami děláme?

Děti moc rodiče neposlouchají, ale moc dobře je napodobují a o tom to celé je. Výchova dětí, znamená v první řadě vychovat sám sebe. Jak říká dětský psycholog Ivan Štúr: “netreba veľmi vychovávať, treba pekne žiť a dieťa sa pridá.”


kid-1241817_1920

Ilustrační foto 

Jak zvládáš bourat zajeté stereotypy?

Dřív jsem měla potřebu všechno všem vysvětlovat, dovzdělat je a změnit jejich mindset. Dnes se ta potřeba ještě někdy ozve, ale chci jen sdílet naši cestu a inspirovat ten svůj klan, lidem, kterým to dává smysl. Sama nemám ráda nevyžádané rady, jen jsem ráda za informace a šíření osvěty ostatních, podobně smýšlejících lidí. 

Proto jsem vlastně začala psát blog Pocahontas v městské džungli, cítila jsem potřebu sdílet svůj úhel pohledu a taky bylo vyčerpávající toto komplexní téma opakovaně vysvětlovat lidem, kteří se mě na naše postoje často ptali. 

Lidé si myslí, že tyhle děti budou rozmazlené, neohleduplné, asociální a spoustu dalších dogmat. Ale je to právě naopak. Autoritativní mocenská výchova neučí nic o zvládání svých nepříjemných emocí, sami rodiče nezvládají svůj vztek, neučí nic o efektivním způsobu řešení konfliktů, vnímání a hlídání si svých hranic a respektování hranic ostatních.

Každý si uvědomujeme, že na těch zajetých starých vzorcích je něco nefunkčního až destruktivního. I můj autopilot se občas dostane ke slovu, nejsem dokonale vyzenovaná matka, ale za ta léta praxe, už se sebou dokážu líp pracovat.

 harmony-1229886_1920

Ilustrační foto 

Jaký je tvůj pohled na unschooling a co plánuješ v tomhle směru pro svoje děti?

Já sama bych unschooling pro tu tehdy malou Kristinku uvítala. Do školky jsem nechodila, protože jsem tam prý 3 měsíce jenom plakala. Na základku jsem už musela a živě si pamatuju, jak mi ten život nedával smysl. Večery jsem se trápila a často plakala, rána jsem nesnášela kvůli tomu shonu a stresu. Nechtěla jsem sedět celý den v lavici.

Na základní škole jsem byla často nemocná, že by psychosomatika? Na střední škole jsem už vlastní vůlí chodila za školu a lámala jsem rekordy v absenci, kvůli které mě nechtěli pustit k maturitě. Jedno pololetí jsem měla asi ze 13 předmětů 11 neklasifikovaných. Ale jelikož jsem se vždycky všechno našprtala, sešity dopsala a známky doplnila, neměli na mě páku.

Ve 4.ročníku jsme se dozvěděli, že budeme pokusní králíci se státní maturitou. A taky jsem ji zvládla bez problémů.

Takže z vlastní zkušenosti vím, že povinná školní docházka není k životu potřeba. Naopak jsem pod tou tíhou a ztráty času učením se nepotřebného ztratila svoje téma. Dnes se vracím zase zpátky k sobě, svou vnitřní motivací hltám knihy a učím se to, co potřebuji. Ve škole jsem nepřečetla žádnou knihu, holt vnější motivace veškerou touhu k učení zabíjí.

Naše děti jsou taky vysoce citlivé. Přála jsem si, aby u dcery proběhlo všechno hladce a od malinka jsem s ní chodila mezi lidi, do herniček, rodinných center na program pro rodiče s dětmi, na adaptaci do lesní školky, ale stejně to neprošlo a nechtěla tam chodit. Beze mě plakala a nebyla šťastná. Jelikož ji naprosto chápu, nenutila jsem ji.

Povinný předškolní rok byla na individuálním vzdělávání, lidově řečeno domácí vzdělávání. Dala jsem jí odklad a naposledy zkusila lesní školku i nově postavený Waldorf, obě mají i oficiální základní školu (Waldorf dokonce i střední), takže věděla, že by tam potom chodila do školy. Ale stejně si zvolila domškoláctví.

Řídím se pocity a potřebami dětí, svůj život mají ve svých rukách. Od narození vedeme děti k zodpovědnosti (i za přirozené důsledky) a rozvíjíme v nich vlastní kompetence. Kdyby do školy chodit chtěly, nemám s tím problém a najdeme vhodnou školu.

V naší rodině jsme všichni sovy, pro všechny by byl stres vstávat a vypravovat se do škol(k)y. Takže vlastně pokračujeme v žití života podle sebe. Práci si hledám takovou, kterou můžu dělat s dětmi, online i offline.

crayons-1445053_1920 

Ilustrační foto 

 

Vím, že jsi založila Lesní kmen, což je taková náhrada školky. Řekni mi o něm něco, prosím.

S končící rodičovskou dovolenou jsem potřebovala práci, tak jsem si ji vytvořila a hlídám děti na živnost. Navíc nám chyběla nějaká komunita, takže je to win-win. Jsem placená za něco, co mi dává smysl a děti mají ten svůj kmen.

Zastávám koncept Učíme se venku. Vyrostla jsem v domě se zahradou a mám nejlepší vzpomínky na ten čas venku v přírodě, tvoření a vaření z bláta, zkoumání zvířat a rostlin, lození po stromech...

V dnešních nukleárních rodinách tohle chybí. Děti jsou odkázány na rodiče, kdy a na jak dlouho je vezmou ven, často jsou pod drobnohledem a spoustu věcí mají zakázaných. Děti ve státních školkách tu svobodu v pohybu bez řízených aktivit venku také nezažijí. Státní školky mají povinnost být tuším 2 hodiny venku a do toho se započítává i čas strávený v šatně, takže to může být třeba jen hodina na čerstvém vzduchu. Z toho důvodu jsem i dceru směřovala do lesní školky a s lesníma školkama jsem také spolupracovala.

Lesní kmen je tedy další můj projekt. Rodiče tomu říkají lesní školka, protože hlídám děti přesně v tomto duchu. 

boy-1846236_1920

Ilustrační foto 

Z čeho čerpáš inspiraci, rady, informace v rámci respektující výchovy a unschoolingu?

 

Chodím na přednášky psychologů a dělám si kurzy na toto téma, beru to jako takový můj čas pro sebe, který je v rodičovství důležitý (ale samosebou i hodina týdně nicnedělání nebo nějakého pravidelného koníčku bez dětí je pro psychické zdraví mámy důležitá). Potom čtu knihy a sleduji inspirativní lidi na sociálních sítích.

A ještě se scházíme s domškoláky z okolí, kde se mi líbí ta heterogenní skupina dětí. V konvenčních školách stráví děti několik let se stejně starými kamarády. Ani my kolem sebe nemáme partu stejně starých lidí.
Už se ale objevují školy s věkově smíšenými třídami, což je pro děti přímnosné.

 books-2596809_1920

Ilustrační foto 

Chceš něco říct na závěr?

Chci říct, že jsem vděčná, že jdeme svou cestou. Jen aby si lidé nemysleli, není to vždycky 100% růžový. Je to někdy sakra náročný, ale dává nám to smysl a to je to, co učíme i naše děti. Někdy je třeba překonat určité překážky a pokud budou chtít dělat něco konkrétního, je potřeba se tomu věnovat, i kdyby to znamenalo jít na střední nebo na vysokou školu. Tady najdete rozhovor s Naomi Aldort, terapeutkou a rodinnou poradkyní, která vychovala syny bez škol, a kteří se dostaly bez problémů na vysokou.

Takový postoj chci předat svým dětem. Nejsme v roli oběti, jsme tvůrci svého života. Vždy máme možnost volby. Buď něco chci a potřebuji, tak to dobrovolně udělám, nebo nechci a najdu jiný způsob řešení. 

 Bojujme za sebe, poslouchejme svoje pocity a svou intuici. Jak napsal Paulo Coelho v Alchymistovi: “když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.”

 

Kristi, moc děkuji za krásný rozhovor a inspiraci. 

Pavla 

Grafický návrh vytvořil a nakódoval Shoptak.cz

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení